Maminčin zvoneček

Každou neděli obcházel své lány, kde narůstala pěkná úroda nebo kde teprve čekala práce. Plánoval, kde co zlepšit, jak ještě pozvedne své hospodářství. Těšil se z každého úspěchu a dřel do úpadu na kamenité půdě, aby vydala co nejvíce. Rodina, milovaná žena a děti naplňovaly jeho štěstí měrou vrchovatou. Vašík už chodíval s otcem na pole. A když se narodila Anička, to zůstával více doma, aby opatroval malou sestřičku.

Štěstí je však vrtkavé! Blesk udeřil do stavení a Vrbík přišel o  dobytek, úrodu ve stodole a stavení bylo spáleništěm. Musel začínat znovu. Pojištění nebylo a tak spoléhal na pomoc sousedů i okolí, jak bývalo tehdy zvykem. Dokud pomáhala milovaná žena, utěšovala, radila i  práce kus zastala, bylo ještě dobře.

Zemřela mu však po jednom úraze na staveništi. Marná byla všecka pomoc. Jak těžce se loučila! Zejména s malými dětmi! Bloudil tehdy po milých Lisovech celý zoufalý: "Proč jsi mě tu nechala! Děti mé, malé děti, mámu nemáte. Což vše stačím!" Tak naříkal. Najednou zašumělo kolem a uslyšel hlas: "Dáme ti maminčin zvoneček, dáme. Až bude nejhůř zase se uhlídáme."

U nohou zacinkal zvoneček, po tváři závan pohlazení a ticho! Byl jako vyměněn. Není sám v té zlé situaci! Maminčin zvoneček přece drží v  ruce! Je to skutečnost! Jako by jej tam nějaká ovečka ztratila. Zazvonil na chvíli krásným stříbrným hláskem a v dálce ještě zazněl hlas: "Slyšíme!". Uklidněn vrátil se domů k dětem a hospodářství.

Pustil se do práce. Musí udržet hospodářství pro Vašíka. Na pomoc si vzal rodinu chudou sice, ale pracovitou. Upravil jim byt z bývalého vejmiňku. A hospodářství se vzpamatovalo, ba vzkvétalo. Nejhůř bylo s  dětmi. Čtyřletý Vašík byl už skoro velký, ale roční Anička stále chtěla maminčinu péči.

Brával děti s sebou na pole. Posadil je obyčejně na mez a oral, vláčil, sil. "Dej pozor na Aničku" připomínal Vašíkovi. "Tady máš maminčin zvoneček a pěkně si hrajte!".

Zpočátku spěchával vždy z dlouhé brázdy, aby se už podíval na děti, aby uslyšel jejich hlas. Ale ty byly kupodivu klidné, hodné. I smích někdy slyšel. To dobré víly s maminčiným zvonečkem se staraly a  chránily. A večer, když do usínání zvoneček zazvonil, stín matčin tvářičky pohladil, peřinky načechral.

Ani nevím, byly-li kolem nějaké stopy na podlaze. Říkalo se, že se podobají kačením. Nebyl ani čas na hledání a mudrování. Práce stále plno a plno. Tak děti vyrůstaly s maminčiným zvonečkem do síly a krásy. Ovšem maminku docela nahradit nikdo nikdy nedovede. Jen překonat nejhorší doby a zachránit hospodářství.

Zvoneček se po letech dětem ztratil. Hrály si s ním na kraji lesa V  Lisovech, sbíraly borůvky mezi tím a najednou odložený zvoneček nikde. Marně ještě dlouho hledaly, kdykoliv přišly do těch míst. Ale hlas jeho nikdy po celý život nezapomněly. Zvonil jim, zvonil, kdykoliv potřebovaly maminku!