Navigace

Vyhledávání

rozšířené vyhledávání ...

Mobilní aplikace

Mobilní aplikaceGoogle PlayApp store

Jídelní lístky

Interaktivní mapa Studené

Interaktivní mapa

Řešení životních situací

životní situaceJak vyřídit běžné životní situace

životní situace

Na našem úřadě využijete služby

CZECHPOINT

Pro odběr RSS kanálů Obce Studená zkopírujte odkaz do vaší RSS čtečky

RSS 0.91 RSS 1.0 RSS 2.0 Atom 1.0

Návštěvnost

Návštěvnost:

ONLINE: 12
DNES: 390
TÝDEN: 390
CELKEM: 553372

LANGUAGEs

Překlad (translations)

Czech English French German Italian Polish Russian Spanish
Odeslat stránku e-mailem

Obsah

Významní rodáci ze Studené

Vlasta Javořická

Rozená Marie Barešová, provdaná Zezulková, Vlasta Javořickáspisovatelka, autorka velkého počtu románů a povídek z venkova, narozena 25. 3. 1890 ve Studené, okres Jindřichův Hradec, zemřela 1. 8. 1979 ve Velkém Újezdu u Moravských Budějovic.

Vlasta Javořická se narodila jako třetí dítě v rodině obvodního lékaře. V letech 1896-1904 chodila do místní obecné a měšťanské školy, potom navštěvovala rodinnou školu v Německém (Havlíčkově) Brodě. Provdala se za účetního Satrapovy továrny na masné výrobky ve Studené. Vychovali pět dětí, rodina navíc přijala chlapce po zemřelé příbuzné.V roce 1912 se rodina přestěhovala do Tišnova, kde muž usiloval o založení vlastního podniku. Po neúspěchu se v roce 1916 vrátila Vlasta Javořická zpátky do Studené. Rodiště opouštěla jen výjimečně : 1965 navštívila USA, 1968 Švýcarsko a Itálii.

Její prvotinou byla povídka Splněná tužba, která vyšla v r. 1916 v Brněnských ilustrovaných listech. Psala romány pro dospělé i pro mládež, a také veršované pohádky, povídky, legendy i rozsáhlé vesnické kroniky. Snažila se navázat na hodnotnější větev tzv. ženské literatury, hlavně na R. Svobodovou a V. Lužickou. Usilovala o lidovou četbu, byla vnitřně srozuměna s tím, že je autorkou populární četby. Ve svých prózách se obracela k venkovskému čtenáři a ve 20. a 30. letech patřila k nejoblíbenějším autorům čteným na vesnici, ze svých honorářů živila a šatila v té době rodinu. Žila problémy svého kraje pod milovanou horou Javořicí (podle níž zvolila i svůj pseudonym, Vlasta - práce pro vlast). V roce 1939 napsala po Mnichovu vlastenecký dopis J. V. Stalinovi, v němž se vyznává ze zklamání z toho, že bratrské Rusko v této těžké chvíli Československu nepomohlo. Od r. 1945 do r. 1989 vyšly jenom 2 její práce (Na faře 1968, Dva mlýny 1969), po r. 1969 byly její knihy opět vyřazeny z fondů knihoven. Čtenáři jí zůstali věrni a psali jí dopisy, v nichž se dožadovali vydání jejích děl. Ta začala vycházet až po roce 1989 a zaznamenala velký úspěch. Do roku 2000 vyšly téměř všechny její práce ve velkých nákladech a stále se čtou.

Pro tradičně naladěného čtenáře je realismus Vlasty Javořické vyznávající hodnoty porozumění, moudrosti, křesťanské pokory a lásky stravitelnější než současná mezinárodní podoba populární četby. Její knihy, prodchnuté sentimentem a ušlechtilostí v duchu křesťanské katolické morálky mají bohatý děj kolem osy, kterou je zamilovaný příběh, figury procházejí četnými konflikty a životními zkouškami.

K tvorbě Vlasty Javořické patří např. Na Veveřím gruntě, Milostpaní a jiné povídky, Granáty 1 - 2, Dvojí polibek, Rozdrcené štěstí, Dva mlýny, Vyhaslý krb, Malá, ale naše, Meze rozorané, Hřivna zakopaná, Nezhyne rod a další.

K 20. výročí úmrtí byla dne 1. 8. 1999 na její dům umístěna pamětní deska. Autorem návrhu je Tomáš Tichý ze Studené.

 



František Satrapa

Řezník a podnikatel, narodil se 29. 8. 1849 ve SvětléFrantišek Satrapa (okres J. Hradec), zemřel 26. 6. 1920 ve Studené (okres J. Hradec)

Narodil se v rodině čtvrtláníka Tomana Satrapy a jeho ženy Anežky roz. Srpové. Řezníkem se vyučil v letech 1864 až 1866 v Nové Bystřici u tamního řeznického mistra Placha a jako řeznický tovaryš pracoval v letech 1868 až 1869 u řezníků ve Slavonicích a v rakouském Schremsu, v letech 1869 a 1875 byl zaměstnán jako řeznický pomocník u řezníka a uzenáře Ernsta ve Vídni, kde se zdokonalil v uzenářském řemesle.

Od r. 1875 působil již ve Studené, kde obdržel k provozování řeznické činnosti živnostenský list. Zde si nejprve pronajal obecní hostinec č. 19 a zřídil zde též řeznický krám, později si zakoupil dům č. 46 na náměstí. Zde neustále rozšiřoval svoji řeznickou živnost a jeho výrobky se dostávaly i na vzdálenější trhy než byla Studená a okolí, neboť byly oblíbené pro svojí kvalitu. Při příznivém vývoji živnosti zřídil r. 1896 pobočku svého řeznictví v Popelíně. Dobytek porážel ve Studené a zde také vyráběl uzenářské zboží. Zvláštní obliby na trzích dosáhly jím vyráběné šunky, které byly posílány do Vídně. Se svými výrobky se účastnil též potravinářských výstav. V r. 1899 na výstavě kuchařského umění ve Vídni obdržel za své výrobky zlatou medaili a záslužný kříž, následovaly výstavy r. 1900 ve Vídni, r. 1902 v Paříži a v Římě, kde mu byl udělen čestný diplom a záslužný kříž za vystavené zboží. R. 1901 požádal úřady o vydání živnostenského listu také na samostatnou uzenářskou činnost, kterou provozoval ve Studené již řadu let v domě č. 46 vedle řeznické živnosti. Úřady mu pak r. 1903 vyhověly a pro kvalitu vyráběného zboží mu prominuly prokázání se výučním listem. R. 1904 oznámil úřadům, že zamýšlí ve svém domě ve Studené zřídit řeznickou a uzenářskou dílnu s pohonným benzinovým motorem k provozu pracovních strojů a předložil plány k rozšíření výrobních prostor. Řezací, krájecí a mísící stroje dodala firma Friedrich a Haage z Vídně.

Od r. 1904 bylo možno mluvit o továrním provozu firmy ve Studené, který se během dalších let rozšiřoval postavením nových jatek a lednice. Z manželství s Filomenou Zahradníkovou z Vídně pocházel jeho syn Jan, jemuž v r. 1907 předal vedení firmy, která se pak dále dynamicky rozvíjela.
 



Jan Satrapa

Podnikatel, narodil se 21. 6. 1880 ve StudenéJan Satrapa, zemřel 17. 4. 1948 ve Studené (okres J. Hradec).

Narodil se v rodině řeznického mistra Františka Satrapy a jeho ženy Filomeny roz. Zahradníkové. Obecnou školu navštěvoval ve Studené, na měšťanku jej otec poslal do Nové Bystřice, aby se v německém prostředí naučil němčině, potřebné pro obchod. Po vyučení u otce řezníkem se zapojil do práce ve firmě, která přerostla z živnosti v tovární provoz vybavený stroji.

R. 1907 převzal od otce vedení firmy a v témže roce se oženil s Marií roz. Prušákovou z Volyně, jejíž věno umožnilo další rozvoj podniku. V obchodním rejstříku krajského soudu v Jihlavě byla jeho firma zapsána Jan Satrapa, velkouzenářství a výroba šunek ve Studené. R. 1900 požádal úřady o propůjčení titulu c.k. dvorní dodavatel, což mu bylo vzhledem ke kvalitě výrobků uděleno. Vedle uzenin všeho druhu, které dodával do Vídně, se zaměřil též na výrobu masových konzerv, kde získal výhodné zakázky na gulášové konzervy pro armádu. S vypuknutím první světové války se jeho firma zapojila do výroby konzerv pro vojenské dodávky, ale brzy byla obviněna, že k tomu použila zdravotně závadný dobytek a celý sklad konzerv byl zapečetěn. Měla to být msta ze strany okresního hejtmana v Dačicích Fröhlicha. V roce 1915 musel narukovat do armády a po dva roky se domáhal uvolnění svého skladu, když další výroba musela být omezena na minimum a pak přerušena. Teprve v dubnu 1916 se mu podařilo po proběhlých zkouškách dokázat, že jeho výrobky jsou nezávadné. Teprve po vyřízení této záležitosti a získání kapitálu prodejem zboží mohl pomýšlet na další podnikání. Spolu s telčským obchodníkem Richardem Spitzerem založil r. 1916 firmu První moravská továrna na uzenářské zboží a konzervy, spol. s r. o. ve Studené, kde byla obnovena výroba. R. 1917 zakoupili spolu s dalšími podnikateli bývalou brusírnu skla v Kostelci, výhodně položenou poblíž železničního uzlu a založili firmu Továrna na uzeniny a konzervy, spol. s r. o. v Kostelci na Moravě, kde byla výroba zahájena r. 1918. Po zavedení výroby se Satrapa a Spitzer vzájemně vzdali svých podílů ve Studené a v Kostelci a tak se Satrapa stal opět jediným majitelem ve Studené.

V letech 1925 až 1926 rozšířil dále závod ve Studené a vybavil jej novými stroji. Začal se zde vyrábět nový výrobek, který proslavil firmu v zahraničí - konzervovaná lahůdková játrová paštika. Do zahraničí se s úspěchem také vyvážely šunky. R. 1926 zřídil se společníky firmu Akciová společnost na salám a poživatiny, a. s., Hodice, založenou za účelem výroby trvanlivého salámu. Na ustavující valné hromadě byl zvolen předsedou společnosti. Výroba v bývalé textilce byla zahájena r. 1927, surovina - bagouni byli dováženi z Rumunska a Jugoslávie. Vyráběný salám uherského typu JOB měl na trzích úspěch. V roce 1927 zakoupil bývalou textilku v Krahulčí, kde se zpočátku vyráběly plechovky pro Studenou, po přestavbě zde byla r. 1929 zavedena masná a uzenářská výroba v rodinné firmě Akciová společnost pro průmysl masný a konzervový v Krahulčí, později JASA, a. s. Na financování všech uvedených závodů se v meziválečném období významně podílela pražská Živnobanka. V roce 1935 zakoupil bývalou textilku v Rozkoši u Strmilova, kde se pak vyráběly plechovky pro jeho masné a uzenářské závody. Za druhé světové války musely jeho závody vyrábět pro zásobování německé armády. Po osvobození předal r. 1947 podnik ve Studené synu Janovi, který získal praxi v zahraničí, avšak po převzetí moci komunisty r. 1948 byly továrny ve Studené a v Krahulčí znárodněny jako ostatně všechen průmysl.

 


 

Jaroslav Moučka

Narodil se 9. listopadu 1923 ve Studené. Otec byl obchodní Jaroslav Moučkacestující a matka švadlena. On sám se učil kamnářem, pekařem, knihkupcem, nakonec se vyučil a pracoval jako strojní zámečník a soustružník. Od mládí se však věnoval i ochotnickému divadlu – stačilo, když jednou v Jihlavě potřebovali mladíka na jeden záskok. Zemřel 26.12.2009 v Praze.

Po osvobození v roce 1945 získal první profesionální divadelní angažmá právě v Jihlavě, v Horáckém divadle, kde působil jako inspicient s hereckou povinností. Po roce odešel do Kladna (1946–1947), odtud opět po roce do Olomouce, a v další sezoně (1949–1950) dokonce působil v pražském Národním divadle, kam odešel za Jindřichem Honzlem. Protože však dostával málo příležitostí, již za rok přechází na další dvě sezony (1950–1953) do Divadla pracujících ve Zlíně (dnešní Městské divadlo Zlín).

Od roku 1953 se pak stal již stálým členem Divadla na Vinohradech (tehdy ÚDČA – Ústřední divadlo Československé armády), kde si do roku 1994, kdy odešel do hereckého důchodu, zahrál 145 rolí, z nichž jmenujme např. Jana Husa, Bláhu v Paličově dceři, myslivce v Pleskotově inscenaci Babičky, Jílkova Silvestra, Colase Breugnona v dramatizaci Rollandova románu Dobrý člověk ještě žije, hejtmana v Revizorovi. Nezapomenutelný je i jeho zapomenutý čert Trepifajksl, kterého hrál jako první ve hře Jana Drdy Dalskabáty, hříšná ves po boku Vlasty Chramostové (1959), a kterého ztvárnil i v televizním filmu po boku Jiřiny Bohdalové (1976).

Jeho postavy většinou patřily mezi lidové typy, mírně tíhly ke komediantství, i když posléze rolí funkcionáře Pláteníka v televizním seriálu Okres na severu byl zaškatulkován právě takto – jako tajemníka či předsedu. Protože pocházeli z chudých poměrů, vstoupili se svým bratrem oba do Komunistické strany. Jeho bratr Milan, starší o dva roky, byl v padesátých letech velitelem vyšetřovatelů StB v pražské Ruzyni, což je prý důvodem, proč spolu nyní bratři nemluví.

Sám Jaroslav Moučka z KSČ vystoupil v roce 1968, ale pod nátlakem byl roku 1977 přinucen k návratu. Strana dovedla toto gesto ocenit – v roce 1978 získal Jaroslav Moučka titul zasloužilý umělec, 1982 Laureát státní ceny Klementa Gottwalda a získal onu velkou „krásně napsanou roli o slušném člověku“, jak jej sám charakterizoval, tajemníka Pláteníka. „Já jsem Pláteníka tak trochu znal ještě před natáčením, než jsem si o něm přečetl ve scénáři,“ řekl v roce 1980 při natáčení Jaroslav Moučka.

Ve filmu si poprvé zahrál již v roce 1950 ve snímku Případ dr. Kováře, v 60. a 70. letech pak vytvořil přes sedmdesát rolí, velké množství příležitostí dostal i v televizi, kde jsme ho mohli vidět např. v seriálech Muž na radnici, Plechová kavalérie, F. L. Věk, Byli jednou dva písaři, Taková normální rodinka, Zlá krev, Bylo nás šest, Byl jednou jeden dům, Život na zámku, Nemocnice na kraji města a mnohých dalších.

Později se Jaroslav Moučka s manželkou Jiřinou vrátil na rodné Jindřichohradecko a žil v Kardašově Řečici.

Role
  • Filmy a seriály
    • Život na zámku (1996)Jaroslav Moučka
    • Okres na severu (1981)
    • Dalskabáty, hříšná ves (1976)
    • Odysseus a hvězdy (1976)
    • Chalupáři (1975)
    • Byli jednou dva písaři (1972)
    • F. L. Věk (1971)
    • Taková normální rodinka (1971)
    • Na kolejích čeká vrah (1970)
    • Záhada hlavolamu (1969)
    • Atentát (1964)
    • Chlapci a chlapi
    • Čtyři vraždy stačí drahoušku

 

  • Dabing
    • Větrné moře (1973) – Alibaba
    • Tip a Tap (večerníček) – strýček Fido

 

  • Divadlo
    • Dalskabáty, hříšná ves – Trepifajksl

Zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki/Jaroslav_Mou%C4%8Dka

 


 Miloš Satrapa

Miloš Satrapa

Narodil se 2. června 1928 ve Studené u Telče. V roce 1945 byl po příjmací zkoušce přijat k prof. Rudolfu Benešovi na Státní grafickou školu v Praze, kterou absolvoval v roce 1948. Téhož roku složil přijímací zkoušku na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze do speciální školy monumentální malby prof. Jana Baucha. Od roku 1950 studoval u prof. Emila Filly. Samostatně vystavoval ve své rodné Studené o vánocích v roce 1950. Zemřel po těžké operaci 11. března 1953 - půl roku před absolutoriem.

Jeho nejzralejším dílem se stala Luneta s tématem "Po Bílé hoře", součást cyklu z dějin českého národa, která byla předurčena k výzdobě Památníku národního písemnictví. Je také autorem sochy "Rudoarmějec" jež je umístěna ve Studené při hlavní silnici na Telč. Ačkoliv měl přijímení Satrapa, nepocházel ze stejného rodu jako, ve Studené, známý rod Satrapů-řezníků.

Výběr z díla Miloše Satrapy je k nahlédnutí zde. Kliknutím obrázek zvětšíte.

 KvětinyHlava koněPo Bíle hoře, kresba uhlem, 1952Masopust, olejová tempera, 1952 ObrazSocha RudoarmějceHrob Miloše Satrapy na místním hřbitově


 

Ing. Kolman Jaroslav Csc.,

 
Narodil se 24. 4. 1924 a zemřel 9. 5. 1982. Jako pracovník výzkumného ústavu matematických strojů (VÚMS) vyvinul první operační paměť realizovanou pomocí feritových toroidních jader (prstýnků). Paměť byla použita u sálového počítače Epos1 konstruktéra Antonína Svobody. Jednalo se o první paměť vyrobenou na území tehdejší Československé republiky. Tento provozem odzkoušený typ paměti byl potom následně používaný i v dalších vyšších modelech sálových počítačů (Epos2, MSP2a, EC1021. ZPA200,, ZPA600 atd). Snad ještě zajímavost. Feritové paměti byly poslední konstrukční uspořádání, kde i uživatel mohl doslova sáhnout na kterýkoliv bit, zvoleného slova… Další použité technologie již místo umístění bitu skryla.(náboj v kondenzátoru uvnitř integrovaného obvodu, několik elektronů zachycených v potenciálové díře atd…)