Rybník Kazimír

Zelený mužíček seděl tehdy zasněně nad nějakou sítí a broukal si: "Voda má voděnka, jak je veliká, voda má voděnka, jak je široká, voda má voděnka, jak je hluboká, měsíček mi svítí na to vodní kvítí, lovím touhle sítí a čas utíká a čas utíká." Kdo ví, co do Jíry vlezlo, že mu ten zpěv a klid záviděl. Vždyť hastrmana znal. Sedával tu vždy v  podvečer, když se vracel a hastrman si Jíry také nevšímal.

Až tehdy! "Já ti dám zpívat!" A sešlehal hastrmana až kňoural. Dnes se také stmívalo, když se vracel z roboty. Jeho povoz i koně chvátali domů. Unavený z té dřiny a mrzutý, nespokojený sám se sebou a s celým světem. Hanička ho nechce, že je takový hrubý, zlý a pije. A dnes ještě výstup s tím drábem! Zas tu sedí ten hastrman a zpívá, dá-li se to nazvat zpěvem. Bylo krásně v hastrmanově panství. Sluníčko zapadalo a  barvilo celé nebe a krajinu, radost pohledět.

Všude klid, jen splav hučel. Rosa padala na všechnu tu krásu. Nad hladinou se začaly objevovat závoje mlh. A sem tam šplouchnutí, jak víly a rusalky ve svých tancích zavadily o hladinu. Klid a mír v přírodě. "Jen lidé jeden druhému kazí mír a nám taky", bručel hastrman. Raději zmlkl, aby zas nedostal bičem. A dostal! Jíra začal šlehat nejen hastrmana, ale i koně, a nadával na celý svět.

"Tak ty tak, Kazimíre! Tak ty tak! Kdo ti co dělá!" rozlobil se hastrman. "Já ti ukážu! Proč si nejdeš po svých. Já za to můžu, že tě Hanička nechce? Proč seš takový neruda, pruďas. Koně biješ, hádáš se, pereš! A piješ, ještě ke všemu piješ!" Rozsvítil lucernu, na světýlka zavolal a nastal tanec! Kolem koní, kolem vozu. Pod kopyty zaskřehotal, tam zas do ucha pšoukl. Koně jen letěli! Opratě se Jírovi vysmekly z  ruky. Skok a skok! Vůz, koně i Jíra ve vodě.

Zaslechli ve vsi křik a zoufalé řehtání koní, ale bylo pozdě. Hastrman přidržel ještě Jíru pod vodou. To ale dobře slyšeli, jak stále rozčileně pištěl: "Kazí mír! Kazí mír!" A od té doby se rybníku říká Kazimír.